A 2018.

2. ledna 2018 v 20:26 |  Zamyšlení

Je to tady. Přišel očekávaně, náležitě oslavený. Pro někoho vysvobození, pro někoho naděje na lepší zítřek, nový start, pro někoho jen další rok, který bude zase stejný jako ten předchozí.


V roce 2017 mi bylo 20 let. Magické číslo, číslo, které značí vitalitu, mládí, štěstí, to nejlepší. Očekává se, že dvacetiletý mladý člověk si bude života užívat plnými doušky. V mém případě byl opak pravdou. Ten rok byl příšerný. Podařilo se mi složit maturitu, dostat se na vysokou školu, zažít nádherné chvíle plné štěstí a lásky s přáteli a blízkými, ale když se ohlédnu, vidím jen smutek a samotu. Vidím své zlomené srdce, odvrácenou stranu štěstěny, osamocení ve chvílích, kdy jsem potřebovala podpořit a nebýt sama. Nejvíce převažuje žal nad neuskutečněným, který sahá již do roku 2016. Ale na ten rok vzpomínám, jako nejlepší v mém životě. Poznala jsem hodně skvělých lidí, splnila si malý sen, zažehla ve mně láska mocným plamenem. I když jsem věděla, že mě ve výsledku nečeká naplněný vztah, radovala jsem se z každé chvíle s ním. Užívala jsem si to malé štěstí do poslední kapičky, proto na ten rok tak ráda vzpomínám, i když ve mně zakořenily pochybnosti a malý smutek, protože jsme se nikam neposunuli. Ale jeho přístup ke mně se zas tak moc nezměnil.

V roce 2017 přišlo vystřízlivění. Potvrdilo se, co jsem si myslela, neznamenala jsem pro něj zhola nic. Vůbec nic. Jen zabíjení nudy. Na to jsem byla dobrá. Když jsem ho konečně viděla a párkrát s ním byla, nestála jsem mu pomalu ani za pohled. Povídali jsme si ale jako by byl rok 2016. Byla jsem zlomená, ale i ráda, že jsem aspoň jeho známá? Teď vidím, jak naivní a hloupá jsem. Bijí se ve mně různé pocity, jsem naštvaná, smutná, zklamaná, ale i vděčná, že jsem ho poznala. A taky ve mně pořád hoří malý plamínek naděje. Proč mám pořád tolik ráda člověka, který mě pořád trápí? Pomohlo by mi, kdybych se se vším svěřila? Na to už je pozdě, byla bych za hlupačku a malou holku, nebo ne? Tyto myšlenky si se mnou pohrávaly celý rok. Rok, který jsem strávila neskutečně nešťastná. Nezapomenu na toho člověka, mám na něj tolik nádherných vzpomínek. Ale taky nezapomenu na to, jak jsem probrečela celé noci, když pravda přišla ke mně. Jak jsem chodila jako bez duše, od ničeho k ničemu, pořád s dírou v hrudníku. I na poslední večer roku 2017, když jsem se měla loučit s uplynulým rokem, vzpomínat na všechno krásné, co se stalo, se sklenkou v ruce obklopená lidmi, co mám ráda. Ne abych stála ve sprše v slzách. Ne abych ležela v klubíčku s clonou slz v očích.

A tak jsem se loučila se starým rokem, s falešným úsměvem na tváři. Ale obklopená lidmi, které mám ráda. Aspoň trochu tepla v ledové díře, kterou ve mně zanechal.

Když jsme ten rok 2018 zapili, stáli jsme pak venku a pozorovali ty nádherné ohňostroje. Měla jsem na obličeji ten dětský údiv, radost z té krásy, z hry světel a barev. Z toho, že skončil jeden smutný rok. Zároveň ve mně začaly klíčit pochybnosti a strach.

Já se nepoddala. Nepoddám se. Budu bojovat. Za to, abych se zahojila, abych byla zase ta holka se zubama vyceněnýma v úsměvu. Ta šťastná holka, která se raduje z prkotin. Která nosí světlo do tmavých dní. Budu bojovat. Za víru v lepší časy. Za víru v sebe. Za víru v to, že jsem silná a že všechno zvládnu, že dám do toho všechno, sláva nebo nic. A nejvíce budu bojovat za lásku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama