Když prší, pojďme na výšlap

15. února 2018 v 8:09 |  Malá Fatra - "zápisky z dovolené"
Přišlo jaro a s ním i krásný květen. Bylo relativně teplo, slunce svítilo denně, začali jsme se těšit na naši první výšlapovou dovolenou. Měli jsme nachystaných několik tras, pohorky už se klepaly nadšením v botníku.

V den D jsme přijeli do Terchové. A pršelo. Hodně. Byl to jediný prodloužený víkend, kdy v tom květnu pršelo. O tom, jak moc pršelo, jsme se přesvědčili pokaždé, když jsme si někam vyjeli kolem říček. Voda se tak tak držela v korýtku. Tak jsme strávili jeden den na chatě, k večeru jsme šli k soše Jánošíka, která byla postavena v roce 1988 k 300. výročí narození nejslavnější slovenské legendy a která měří 7 a půl metru. Mimochodem, 25.ledna (2018) bylo již 330. výročí narození Juraja Jánošíka.
Také jsme se ten den podívali na místní miniZOO a kvůli dešti jsme z venku přišli promočení až na kost.
Doufali jsme v lepší počasí další den, ale ani tehdy nepřišlo. Tak jsme se vydali na Oravský hrad z 12.-13. století do Oravského podzámku. A poslední večer jsme usínali plní smutku, že se nám ani jeden z plánovaných výletů nevydařil.

Ráno přišel zázrak. Nebe se umoudřilo! Tak rychle do pohorek a vyráží se!
Všude bylo kluzko, venku mírně mrholilo, ale to nás nezastavilo od cíle, který jsme si vytyčili - vydat se na Malý Rozsutec ze Štefanové, přes Horné Diery a sedlo Medzirozsutce. Docela zabijárna pro nezkušené výšlapáře, ale ambicemi jsme přímo přetékali.
Zo Štefanovej sme sa vydali k chalupe Podžiar sedlom Vrchpodžiar. Pardon, když mluvím o Slovensku, vždycky mi to nějak uklouzne :-)
Stoupali jsme do (ani trochu) mírného kopce, kde to neskutečně klouzalo, a dále po mýtině a pěšině z bahýnka v údolí mezi kopci. V dáli se na nás usmívaly Poĺudňové skály a stále na nás shlížel jeden z Rozsutců. Na rozcestí Podžiar se nachází chaloupka, ve které je mini muzeum, do kterého jsme nakoukli okýnkem a vydali se po modré, vzhůru do Horných Dier.
Pokračovali jsme docela rychlým tempem, věděli jsme, že nás čeká velký kus cesty na Malý Rozsutec. V Dierach nastalo trochu očekávané peklíčko. Někteří, když viděli, co je čeká, se otočili a vrátili se zpět do Štefanové. Po vydatných deštích voda stříkala všude kolem z těch krásných vodopádů, které jsou jindy neuvěřitelně okouzlující. Burácení potoka bylo velice mocné. Ale nejhorší byly kluzké kameny, po kterých vede cesta, žebříky, na které musíte chtě nechtě, a mokré kovové lana, které vám mají pomoci v cestě skrz Diery. Pověstné plošiny se zábradlím držící ve skále za pomoci kovu klouzaly tak, že jsem si přála mít brusle. Lana ve skalnatém terénu dále pomáhala jak mohla, ale nohy nám podkluzovaly, takže naše horní část těla dostala pořádně zabrat. No co, aspoň jsme posílili nějaké ty svaly :-)
Statečně jsme pokračovali v cestě a stoupali výš. Bylo to fyzicky dost náročné a to nemluvím o psychickém vypětí části skupinky, díky které nám atmoška trochu zhoustla. Všichni ale byli odhodlaní v tomto ďábelském počasí trasu dokončit.
Počasí mělo jiné plány než my. Začalo zase pršet, takže když jsme došli k rozcestí Pod Pálenicou, strhla se hádka.
Jak se teď vrátíme?! Proč jsem nemyslela na jinou cestu v případě takového počasí? Nikdo se nechtěl vracet peklem, které jsme museli projít. A na Rozsutec už vůbec. Polovina se začala dohadovat, kudy bychom mohli jít, druhá polovina po mě začala křičet. Já jsem tam stála s úsměvem od ucha k uchu. Vždycky mám v záloze plán a mapu vyfocenou v hlavě. Nenechám se překvapit.
Můj úsměv je dopálil ještě víc, tak jsem jen zakřičela Po zelené zpět! a vyrazila. Nastalo stoupání v blátitém terénu plném popadaného listí a kořenů stromů. Po levé ruce prudký svah, po pravé strmý sráz. Za mnou se ozývalo jen funění a kroky. Každý se soustředil na cestu, aby náhodou neuklouznul a neskončil dole.
Asi po půl hodině jsme z lesa vyšli u Podžiaru. Všem se viditelně ulevilo, pokračovali jsme zkratkou lesem nad Štefanovou. V blátě to neuvěřitelně klouzalo, mnozí z nás se vezli po zemi. Když jsme na mýtince počítali škody, neubránili jsme se smíchu, byli jsme obalení v bahně. Sestup do Štefanové byl sladkou tečkou, nejlehčí část dne. Ve Štefanové jsme se v potoce omyli, v hospodě vyzvedli odpadlé a vyrazili zpět domů. Nebyli jsme ale smutní, že jsme nezdolali Malý Rozsutec, byli jsme na sebe pyšní a taky promočení, neboť jsme podali skvělý výkon v příšerném počasí na náročné stezce.

POZN č. 1: Trasa to je parádní, jediným nepřítelem je počasí, díky kterému jsme byli jediní turisti v okolí.
POZN č. 2: Časové údaje v mapě docela odpovídají, záleží ale na kondici a na počtu lidí ve skupině.










 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
A kam vezmou Vaše myšlenky Vás?