Nečekejte příběh, stále se píše

12. února 2018 v 21:09 |  Motivace, či demotivace?
"Už nemám sílu." zašeptala zoufale. Klečela na kolenou, tělo sedřené do krve od nekonečných ran a pádů. Nebo to byly jen šrámy na mysli?

Nevěděla, nebyla si jistá. Jediná jistota v jejím novém světě bylo opětované selhání. Nedokázala nic dotáhnout, kam chtěla. Věděla, že musí pokračovat, sáhla si na úplné dno. Jenomže se nechtěla vzdát. Pronásledovalo ji ztělesněné zlo se svou neskutečnou váhou. Lovily ji ale i jiné věci, se kterými si nedovedla poradit. Takto se to s ní táhlo skoro celý rok. Vyčerpání, strach, beznaděj... Neměla už sílu pokračovat.
Najednou se v ní vzedmula čistá a silná energie. Ten proud byl velmi mocný. Její tělo naopak velmi zesláblé. Ale mysl to nevzdávala. Ještě ne. A tu přišel nečekaný tok energie ze zásob, o kterých nevěděla, že existují. Možná že ani nebyly její vlastní. Ale byly tam.
A tehdy, poprvé ve svém životě, cítila, jak jí energie proudí, jak částečky jejího těla i mysli vibrují. Přestávala dýchat přerývaně, chytla se toho stébla naděje a začala bojovat. Se zlem, s malými nestvůrami, co vypadaly všechny stejně, se zlotřilými veliteli a zároveň podřízenými zla. Chtěla bojovat. Vzdát se? Vždyť to by znamenalo prohrát. Padnout.
Pocítila příval sil. Jiní si tím peklem prošli, musím to zvládnout. Její "už nemám sílu" se najednou změnilo na: "I kdybych měla padnout a znova vstát, pokusím se vyhrát. Budu bojovat!"
Temnota jí ale stále hlodala v mysli. Nedá se jí jen tak zbavit, boj proti ní je nekonečný. Hraje si s námi, je zákeřná, chvíli se schovává a pak zase zaútočí. Ale my se nesmíme poddat. Protože my to můžeme dokázat!


PS: Věnováno spolužačce z fakulty. Měly bychom se začít učit, nX!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama