"Výšlap" pro lenochy aneb jak jsme se zamilovali do hor

8. února 2018 v 8:34 |  Malá Fatra - "zápisky z dovolené"
Zimní dovolená, jak už to u nás bývá, je vždy lyžařská. Ale jelikož jsme měli chatu pronajatou na dýl, padl návrh, zda se konečně nepodívat pod Chleb. Lyžovat jsme tam ještě nebyli, počasí si tam dělává co chce, většinou, když tam jsme, nejede lanovka kvůli větru nebo nahoře hustě sněží.

Tak jsme v krásný slunečný den nasedli na kabinkovou lanovku a nechali se vyvézt. Nahoře ve Snilovském sedle (1524 m. n. m.)

bylo opravdu kouzelně. Výhled do údolí a na hřeben Malé Fatry. Překrásný pohled na zasněžené vrcholky a na skalnatou chloubu - Velký Rozsutec. Opravdu okouzlující, pobíhali jsme tam nahoře jako malé děti, rozhlíželi se kolem sebe.
A pak jsem uviděla rozcestník a začala uvažovat. Polovina naší skupiny jsou nelyžaři a neturisti. Začal se mi v hlavě rodit takový lehce ďábelský plán. Bylo něco po poledni, poslední jízda lanovkou bývá kolem čtyř, začala jsem kalkulovat... Ano, tohle půjde i časově.
Na rozcestníku stálo, že výstup na Veĺký Kriváň vysoký 1709 m trvá 40 minut. Což časově vycházelo nádherně, počasí bylo dokonalé, byli jsme všichni plní sil. Čekala jsem, že budu muset absolvovat neskutečně dlouhou a otravnou debatu o tom, zda jít nahoru a kdo by šel a proč tam máme jít. Jak jsem říkala, skupinka je různorodá, jak věkově, tak fyzickou kondicí.
Sebrali mi vítr z plachet, protože všichni byli pro.
Nahoru to byla strmá cesta - něco kolem 175 m převýšení. To je docela zátěž na krátké trase. A nikdo jsme nebyli zvyklí. Bylo tam hodně sněhu, místy namrzlý, místy jako peřinka. Každý krok skrýval překvapení, propadání bylo únavné. Nakonec jsme ale posbírali všechny síly. Vyfuněli jsme si to pod vrcholek a narazili na led.
Nejsme žádní horolezci, tak jsme se škrábali po ledě jako pavouci, ruce i nohy nám klouzaly dolů. Byly to perné a zároveň velice úsměvné chvíle.

Stály za to. Nahoře se nám naskytl ten nejkrásnější výhled mého života. Svahy hřebenu Malé Fatry byly pod sněhovou peřinou, slunce nás šimralo po tvářích. Stáli jsme na nejvyšším vrcholu Malé Fatry a měli jsme výhled jako bohové. Říkáte si, vždyť 1709 m. n. m. nic není, ale byli jsme výše než nejvyšší hora v Česku. A pocitově ještě výš než Alpy. Bylo to nádherné, pohled do dolin, na kopce, na jednu stranu, na druhou, rozhled po hřebeni, jako po osudové stezce. Viděli jsme i Tatry, zářící bílou v dáli. A pohled dolů? Strmý sráz. Měl by vyvolávat strach, ale jako správní nadšenci jsme hned uvažovali, zda-li by se to dalo sjet na lyžích a jaký by to byl parádní free-ride sjezd.
Užívali jsme si ten krásný moment. I ti fyzicky méně zdatní, co jsou pořád otrávení, byli nadšení.

Nahoře jsme potkali hodně lidí. Všichni jsme se zdravili, ptali se odkud jsme, sdíleli dojmy z výhledu.
A tohle je na tom to úžasné. Vylezete nějaký vrcholek, jste nadšení, ale ještě víc vás potěší, že kolem je plno dalších, kteří se s vámi zdraví a povídají si. Tito noví neznámí přátelé dodávají výšlapům ono kouzlo. Že na nás čeká nejen krása přírody, ale i nadšenci, jako jsme my sami.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama