Sen?

10. dubna 2018 v 9:37 |  Motivace, či demotivace?
Oranžová záře na východě vstupuje mezi stromy obrovského lesa. Do těchto rozsáhlých lesů proudí sluneční svit jen na úsvitu nového dne a na jeho konci. Jindy v těchto lesích panuje přítmí odstínů zelené, smíšené s vůní borovicového jehličí. Mechy rostou na kmenech stromů i na jejich mohutných rozsáhlých kořenech, které vyčnívají z půdy.

Země se probouzí a spolu s ní i půvabní obyvatelé, elfové - bytosti, kterým v žilách proudí kouzlo. Bytosti se stříbrnými vlasy a ladnou postavou. Krásní a silní. Rychlí a lehcí.
Otevřela jsem své velké zelené oči. Vůně lesa, zurčení potoka, zvířata všude kolem. Poslouchala jsem ticho lesa, užívala si jeho barev a odstínů při úsvitu, vnímala jeho vůni. Toulala jsem se po lese ve svých myšlenkách, a tak jsem neslyšela, že přichází Maenin. Maenin, která vždy nosí své stříbrné vlasy spletené s květinami. Vždy spíše vypadala jako víla než elf. Ráda tančila, zpívala, ale skoro nikdy se neusmívala.
"Co se děje, Maenin? Nikdy přece nechodíš rozjímat ani do lesa, ani na palouk. Děje se něco?" zeptala jsem se.
"Květiny jsou okouzlující bytosti, nemyslíš? Jejich květy jsou krásně barevné a jejich vůně přináší potěšení a odnáší každého jinam. Slyšela jsem o jedné květině, která má rudé okvětní lístky a její vůně je pronikavá a omamná, že probouzí city a ukazuje střípky budoucnosti. Ale nikdo si ji nesmí osvojit nebo utrhnout, protože má trny." Maenin přivřela oči, když mluvila. Hlas měla zasněný. V tu chvíli jsem nevěděla, zda jí mám věřit nebo si myslet, že ji navštívil skřítek Snílek, který přichází s podobnými nesmysly.
Ale pak jsem si vzpomněla... Na co? Byly to útržky něčeho, co mi připadalo povědomé. Tón rudé barvy, závan omamné vůně. Ta květina existovala, ale nikdo ji nikdy neviděl. Připadalo mi to jako oživlý sen.
"Maenin, nikdo nikdy takovou květinu neviděl. Jinak by měla jméno, nemyslíš?"
"Proč by neměla existovat? A navíc, jak by o ní mohl někdo vyprávět, když ji nikdy neviděl?"
Zavřela jsem oči. Maenin zmizela, už jsem ji neslyšela. Zmizela také vůně lesa i les sám. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Sama ve tmě. Přemýšlela jsem o té květině. V mysli se mi odestřel obraz oné květiny. Dokonce jsem mohla cítit její vůni.
Otevřela jsem své hnědé oči. Probudila jsem se v pohodlném křesle jako člověk. Křeslo stálo u malého skleněného stolku. A na něm ležela kniha o bájných elfech, vedle které stála váza s čerstvě nařezanými růžemi. Rudými s omamnou vůní.
Usmála jsem se, když jsem se dívala z okna na západ slunce. Oranžově osvětloval rozsáhlé lesy. V myšlenkách jsem stále byla u snu s elfkou Maenin, která slyšela o růži. Měla k jejímu odhalení velice blízko. "Až se někdy do elfského lesa vrátím, slibuji ti, Maenin, tu květinu v něm najdeš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
A kam vezmou Vaše myšlenky Vás?