II.

Pondělí v 8:32 |  Moje malé sci-fi ze střípků

Od svého narození do svých dvacetin jsem žila jako jedna z pravých, čistokrevných lidí - v izolaci. Všichni žijí v obrovském zařízení, velkém jako samotná Asie, když ještě existovala. V tomto zařízení probíhá normální život, díky vyspělé technologii, lidé se tu narodí, žijí tu a nakonec i umírají. Nikdy ale

nespatří světlo venkovního světa. Proč by měli? Je tam pusto a prázdno, bez podmínek pro život, žádný vzduch, žádná zeleň, nic. Země sama umírá. Proto existují speciální laboratoře, kde pravé geneticky upraví a pak je pošlou do vesmíru jako HNS. Nevím, z jakého důvodu si vybrali mě.

Ale takovou změnu jsem prodělala i já. Od základu jsem byla jiná. Silnější, rychlejší a stáří mi nemohlo ublížit. Dostala jsem nesmrtelnost, výjimečnost a výsadu. Výsadu, jakou mají jen někteří - mít možnost najít pro příští generaci lidstva nový svět, svět bez uměle vytvořené přírody. Svět, kde by lidé nemuseli žít v kleci.

Výcvik byl náročný, ale prošla jsem jich jako jedna z nejlepších. Z dvaceti nás do vesmíru odletí jen deset. Co se stane s ostatními nikdo neví. Nikdo, až na zasvěcené.

Než jsem se stala M-1-4, byla jsem jen Mary-Ann Wakopovová. Dcera dvou vědců, kteří oba pro svou práci zemřeli. Máma s tátou si ještě pamatovali Zemi zdravou, neumírající, plnou stromů a rostlin a živočichů, plnou života. Pak prý ale začala docházet voda, věda udělala obrovské pokroky - vyvinula sérum podobné tomu, co vpravují do HNS. O to sérum začala válka. Ono nebylo vyvinuté do dnešní podoby, nebylo stabilizované. A když pak výbuch posel celou Zemi ohněm, horkem a kameny, lidé se sjednotili a přestěhovali do obrovského areálu, vybudovaného v Pacifiku.

A já se snažím pokračovat v práci mých rodičů. Až na to, že jako geneticky pozměněná. Teď mě čekal život ve vesmíru. Myslela jsem si, že to je trest, že nemůže být nic horšího, než strávit věčnost úplně sama v nekonečnu. Nevěděla jsem, že životu mimo Zemi propadnu hned, po vyletění ze zemské atmosféry.

První let do vesmíru, do nekonečna, byl úžasný. Nikdy jsem nezažila lepší pocit, neviděla nic podobného. Planety různých barev a velikostí, vzdálené galaxie svítily jako majáky ztraceným, hvězdy osvětlovaly věčnou tmu. Ty pohledy byly úžasné, rychlost obrovská a já svobodná, nespoutaná a divoká. Jakoby se ve mně probudilo něco, co na tuhle chvíli čekalo už od početí. Pokračovala jsem obrovským tempem, protože systém v raketě pojmenovával všechny známé objekty. Věděla jsem, že se musím dostat až za známé galaxie a prostory. Tak nač čekat?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
A kam vezmou Vaše myšlenky Vás?